Kdy jsem se do Tebe zamilovala...?

9. dubna 2017 v 17:22 | Tereza |  Blablah
Kdy jsem se do Tebe zamilovala? V každém tomhle momentu...

Kdy jsem se do Tebe zamilovala?
Tereza N.

Když si plakal, abys mě neztratil,
když si do mě strkal, abys mě ve vodě potopil.
Když si mi mydlil záda a na krku mě něžně líbal,
když si mě hledal a běhal kvůli tomu přes celý sál.

Když si se na mě podíval na zkoušce,
když si mě provokativně líbal na oušce.
Když si se mnou chtěl tančit, ale kapela přestala hrát,
Když si mě objal cestou domů, protože jsem se začala bát.

Když si ochutnal víno, které nemáš rád,
když si se mnou rozdělil o jídlo, protože jsem měla hlad.
Když si mi půjčil svou mikinu, aby mi nebyla zima,
když si mi uvařil čaj, abych neměla teplotu a povolila mi rýma.

Když si mi dovolil řídit Tvoje auto,
když si řekl, že jsem Tvoje zlato.
Když si pustil můj oblíbený seriál,
když si se u něho pak smál.

Když si pochopil, že se dnes nemáš hloupě ptát,
když si věděl, že o citech si nemusíme lhát.
Když si mi po ránu řekl, že vypadám krásně,
když si zkoušel recitovat a hodnotit básně.

Když si mi přinesl snídani a malinový čaj,
když si mi ukázal sedmé nebe a pak i ráj!
Když si vedle mě ležel a tlouklo Ti srdce,
když si mi něžnosti šeptal sladce.

Když si mi pustil audioknížku na dobrou noc,
když si řekl, že miluješ mě moc.
Když si mě z ničeho nic zvedl nad úroveň všech,
když si mě líbal tak dlouho, že mi až došel dech.

Když si na mě čekal venku,
když si mi dolil vína sklenku.
Když si neuměl sundat mi podprsenku,
když si v restauraci pohledem propaloval mi halenku.

Když si mi přinesl víno a růži,
když si mě nechal zkoumat Ti žíly přes kůži.
Když si mi dal tu malinkatou krabičku,
když si se pak smál mým slzám na krajíčku.

Pro tohle všechno Tě miluji,
a proto Ti upřímně děkuji.
Tak jak vždy říkáme,
ještě štěstí se máme ♥







 

Pan Pohádkář

27. prosince 2016 v 17:51 | Tereza |  Words of....
Byl jednou jeden chudáček, který dlouho nesmočil svůj sosáček. A proto vybral si princeznu, narozenou v březnu. Ovšem asi nevěděl, že taková holčička, bude horká hlavička. Že s ním do postele neskočí, ani když ji obkročí...




Pan Pohádkář
Tereza N.


V království za sedmero horami,
žili jsme my dva, mon ami!
Však nebyla to pohádka,
a to stačila jen jedna hádka.
Lituji však jediného,
že pustila jsem Tě do srdce svého.

Pobláznil jsi mi hlavu jako král,
avšak jen zběběle si s mým srdcem hrál.
Ráno pro lepší den pusu jsi dal,
a zvesela dál lhal.
Já slepě omámena mocným kouzlem,
podlehla jsem málem.

Místo očí jsi mi koukal na prsa,
byla jsem opravdu hloupá husa.
A když jsem šla do schodů,
měl jsi radost z toho pochodu.
Pozornost upřenou jen na mé přednosti,
jsi úplný dobrák od kosti.

Snad naivně si myslel,
že jsem holka pro postel.
Že bude stačit jedno slůvko, jeden čin,
a že pak společně spácháme ten zločin.
Nevyšlo to a tak si vymyslel,
že to zkusí přes pytel.

Výbavička nezabrala a tak přidal na pile,
asi mi chtěl ukázat, kdo je tady v přesile.
V té chvíli došlo mi, co je ten kluk zač,
ale jediné, na co jsem se zmohla byl pláč.
Pro něho to bylo v pořádku,
žil si svoji pohádku.

A tak se na mě vykašlal,
a všem okolo sprostě lhal.
Pan Pohádkář neusnesl odmítnutí od princezny,
proto připravil jí spánek bezesný.
Rozhodl se, že to takhle nenechá,
a princeznu za to potrestá macecha.

Dětem kolem sebe vyprávěl pohádku,
o princezně, o něm a o hrádku,
kam princeznu na výlet vzal,
aby ten zapařený pytel jí mezi nohy dal,
a ona blahem a rozkoší křičela,
že nebe ztratilo anděla.

K orgasmu prý přišla hned,
a tak rychle znovu vrážel vpřed!
Dospělo to do fáze,
kdy i u něho došlo ke zkáze.
Zlotřile dokončil svou práci,
venku už na něho čekali draci.

Drakům uťal všechny tři hlavy,
nedbal na dobré mravy,
A tím princeznu zachránil,
i když kondomem se nechránil.
Prý je to zbytečné, není čeho se bát,
princezna by přeci měla HA brát.

Pohádku vyprávěl kudy jen chodil,
a pochvalu od jiných prasáků sklidil.
Pak však udělal osudovou chybu,
čímž poslal celou tu pohádku k ledu.
K princezně se to doneslo,
tak zvolila si bojovné heslo!

Povolala Pohádkáře k sobě,
vzala mu ruce, vzala mu je obě.
A zeptala se úplně klidně,
proč vypráví pohádky o jejím klíně.
Proč jen všude vypráví,
jaké kdo má pohlaví.

On však místo omluvy jen blbě koukal,
hlavou kroutil a něco pod nosem si broukal.
Princezna toho měla tak akorát dost,
chtěla mu schodit jeho chvost,
Sjednala si respekt sama, srovnala ho facka,
toho ubožáka i jeho klacka.

A takhle skončí každý další,
který bude smrdět falší,
bude vyprávět legendy,
jak se mnou v posteli tráví víkendy,
pak si buďte jistí, že toho spratka,
čeká další moje výchovná facka.

Pak, milé děti, zazvonil zvonec,

a pohádce byl konec.


Pohádka máje

25. června 2016 v 20:03 | Tereza |  Words of....


Je to zvláštní pocit, když víte, že rozchod přijde a zároveň si to odmítáte připustit. A pak ta chvíle skutečně přijde a Vy víte, že jediný pravý muž Vašeho života je Váš tatínek, který by tomu krétovi nejraději nabil, protože rozplakal jeho malou holčičku...
Tak tohle je definitivní tečka za Velkým omylem.

Pohádka máje
Tereza N.


Snila jsem o princi z pohádky,
co vezme mě do zahrádky.
Políbí má líčka,
věnuje mi milostná psaníčka,
a pod tou prvomájouvou třešní budeme mít dostaveníčka.

A pak přišel on,
náladový byl jako chameleon,
nehodila jsem se mezi jeho cíle,
neb sama jsem plná píle
a bojovat o své sny budu do poslední chvíle.

Choval se jako malé děcko,
jen tohle mi vadilo, to bylo všecko!
Tobě nelíbilo se, že zvedám hlas,
však i děti řevem ohýbáš jako klas,
na tom však zlomil se asi vztahu vaz.

Vadily Ti moje sny, překážely nám,
bude lepší, když dospějeme každý sám.
Že prý jsem ambiciózní a cíle svého vědomá,
pro Tebe je to na obtíž, já, ta holka pitomá,
která tolik hudbu Beatles ráda má.

Nepochopil jsi snad nikdy ani zlomek z toho,
že nechci, abys vařil knedlíky někde v Soho?
Že nemám zájem být Tvou loutkou,
přívěskem ani milostnou choutkou,
na to všechno buď si s jinou skautkou!

Pro oči Tvé a úsměv,
teď mám jen hněv.
Stejně vím, že v moci měla Tě ta zrzka,
v mokrých snech bičíkem Tě mrská,
svině jedna mrzká.

Zase sama proti zkáze,
pomalu ubírám na váze.
Pak pročítám ty láskyplné sonety,
prohlížím si Monety,
koleje smutku jsou kompletně zajety!

Však jednoho dne budeš hořce litovat,
svědomí spytovat, plakat a bědovat.
Mzrzet bude Tě, že tohle baby nesedí v koutě,
až se vrátíš ze své childharolodovy poutě.
Pak na návštěvu mého báječného života zvu Tě!

Asi na lásku ještě počkat si musím,
když svým JÁ celá se Ti hnusím.
Však jednoho dne najde se ten,
o kterém každý den,
sním si svůj sen.

Nebyli jsme jeden pro druhého,
na tom by nebylo nic zlého.
A jen díky Tobě pocit mám,
že se trochu lépe znám,
a nepodlehnu tak ubohým hrám.

Díky za lekci a zkušenost,
i když za tím vztahem pálím most.
Už nikdy netoužím přejít na druhou stranu,
mohla bych si zlomit nehet o dlažební kostky hranu,
na své straně s Beatlesákem si zůstanu!

Tak chci Ti dát poslední sbohem,
neboj, plakat budu až za rohem.
Tequile svěřím se do péče,
kolem půlnoci mě mrška svleče,
a slza na mé tváři teče...


 


Úterní fejeton #12 - Kam odskákal panák?

29. března 2016 v 12:00 | Tereza |  Úterní fejetony
Jsem smutná. Není to vina současné politické situace, ani za to nemůže žádný kluk. Jsem smutná, protože jsem zpozorovala něco zvláštního ve svém okolí. A mé zjištění mě děsí! Jako malá holka jsem byla neposedná, věčně jsem měla odřená kolena a neustále jsem musela něco dělat. Šplhala jsem po stromech, hrála jsem si na hřišti s kamarády - na rodinu, na tábor i na zloděje. S holkama jsme chodívaly skákat po škole panáka a nebo jezdily na kole někam do přírody. V lese jsme vždy v partě hráli na svět Harryho Pottera a nebo také na "Kdo přežije".
A jak šel čas dospívali jsme, vyrůstali z jedné hry po druhé a mně je to teď hrozně líto. Mrzí mě, že už nikdy nebudu lítat s klacíkem v ruce a křičet "Expelliarmus!", také se nezúčastním žádné kmeové rady na dětském hřišti a na stromy bych se už asi věšet neměla.
Zpět k základní myšlence, o víkendu bylo tak krásně, že jsem vyšla na procházku po našem maloměstě, skoro tak typická, jak je líčil pan Poláček. Procházela jsem parkem a míjela lavičku, která je známá jako "randelička". Pak jsem míjela fotbalové hřiště, oblíbené místo pod mostem, autobusovou zastávku, dětské hřiště a prošla jsem se i "zapovězeným" lesem. Zkrátka a dobře jsem prošla všechna místa, na kterých jsem strávila kus svého života a byla jsem v šoku! Nikde nebyl ani náznak života. Dokonce jsem zkontrolovala, že pod mostem máme na traverze stále křídou napsaná naše krycí jména, když jsme si hráli na špióny. Přemýšlela jsem, kde asi jsou všechny ty děti, které by si tady měly hrát. A odpověď na mou otázku byla blíže, než jsem si původně myslela.
Vrátila jsem se domů a v kůlně našla poslední zbytky kříd. Namalovala jsem si na silnici panáka a skákala. Připadala jsem si ze začátku hrozně hloupě, ale asi po deseti minutách jsem začala vzpomínat na celé své úžasné děství. Takové, že si o něm mohou dnešní děti nechat zdát. Pokud se nevzdají elektronických otěží! Tak například můj bratr, který celý ten sluníčový den strávil na počítači a hrál "lolko". Jistě, za nás počítače byly, ale jejich využívání se omezovalo jen na deštivé dny, mnohem raději jsme byli venku. Snad až příjdou letní dny a děti začnou chodit na koupačky do nádrže, tak se situace zlepší a bude kolem více dětí. Pokud ne, tak tam budeme jen my, přerostlí puberťáci, kteří společně zavzpomínají na staré dobré časy.
A nejvíc ubohé mi přijdou ty pražské děti. Sesřenice a bratranec jsou přímo úkazkovým vzorem toho, jak jsou pražské děti "chudé". Když u nás byli posledně na návštěvě, tak jsme je vzali k naší druhé babičce, která má králíky a slepice. Jejich nadšení bylo famózní. Pro takové děti by tím největším zážitkem bylo právě ono běhání po lese nebo skákání panáka, což jsou aktivity jim naprosto cizí. Místo toho pobíhají po obchodních centrech a slepici znají jen z KFC.
Je mi jich líto, oni nikdy nezažijí to co já. A pokud to takhle půjde dál, tak všechny děti vyrostou na multiplayerových hrách přes počítač. Nepoznají kouzlo obyčejného panáka a umírat budou i na to odřené koleno!


V duši budu navždy dítě



Náš holčičí tandem

Úterní fejeton #12 - Mimo mísu

23. února 2016 v 12:00 | Tereza
Už jste se někdy cítili nepatřičně a naprosto mimo? Už Vám někdy připadala dnešní doba naprosto uhozená a nenormální? Už Vám někdy někdo řekl, že musíte být asi z pravěku? Ano, ano a ano, všechno už jsem to slyšela, skálopevně ale věřím, že nejsem sama.
Nikdy jsem nepatřila k typickým "ovcím", pokaždé jsem byla v něčem úplně jiná, než všichni lidé, kteří kolem mě byli. A poslední dobou přicházím na to, že je to mému okolí trnem v oku. Je o mně všeobecně známo, že jsem 100% Beatlesačka, což ovšem asi není pro 21.století žádoucí. Alespoň tak jsem to pochopila z pomluv na můj účet, které se ke mně donesly. O to víc mě mrzelo, když jsem zjistila, že je to z hlavy člověka,kterého považuji za kamaráda.
Cítím potřebu uvést to všechno na pravou míru a pevně věřím, že se mezi zlatokopkami z Bohnic objeví i několik slečen, které mě pochopí.
Bod č. 1 - Rande
Ve světe zlatokopeckých nicek to zahrnuje následující - jízdu luxusním vozem (luxusní, to znamená od trojkové Škoda Octavia výše) na nějaké luxusní místo (například drahá restaurace); nadělání vysokého účtu, protože to přeci nebude platit ona; dělat drahoty, aby třeba neměl pocit, že Vás má jisté; neříct jediné děkuju a na závěr si promyslet, jestli si to ještě někdy zopakujete. To nás vede na rozcestí - pokud ne, tak nás těšilo umělý panáčku, pokud ano, tk si svlíkej košili, místo děkuji uslyšíš "Ach ano!"
Ve světe nás, jak bych nás nazvala "retro" holek to vypadá asi takhle - přijmout pozvání na čaj nebo Colu; příjemně se pobavit; zjistit jestli si máte o čem povídat; slušně poděkovat; doufat v doprod až před branku; nedělat z rozloučení složitosti a nechat to osudu.
Bod č. 2 - Umění
Zatímco ony považují za nejlepší hudbu "tuc-tuc-tucytuc", za umělce sebe každé ráno před zrcadlem a dílo neoptisklou řasenku a linky, Vy máte trochu odlišné zájmy. S radosti si zajdete na koncert klasiky, protože Vás to intelktuálně obohatí, půjdete obdivovat Warholova díla a až budete mít čas přečtete si něco pokročilejšího, než je slabikář.
V tomhle opravdu obdivuji ty intelektuály, kteří nemají IQ začínající desetinnou čárkou. Když někdo takový vede za ruku umělou barbínku, tak si říkám, že je s chlapama něco špatně. O čem si tak asi povídají? Miláčku, jakým lakem si mám nalakovat nehty? No, to oni musejí v tom vztahu občas trpět, i když Vám spolu s ostatními nezadanými intelektuály budeme občas závidět, takhle bychom se asi ponížit nenechali...(na to máme svůj mozek až moc rádi! Není to moc narcistické?)
Bod č. 3 - Čas
Ani bych nespočítala, kolikrát mi bylo řečeno "šprtko", ale když potřebuje někdo pomoci, jsem pro každého "Terka" nebo ještě líp "Terezka", a když jsem se jednou ohradila, že když mám čas se učit já, tak jak je možné, že ho nemají ostatní? "Ty nemáš časově náročného koníčka!", ,,Ty nikam nechodíš!", ,,Ty nic neděláš!" a moc mě to pak mrzelo. To přeci není pravda! Na čtení, které je mým největším koníčkem taky nemám tolim času kolik byh chtěla, ono je důležité si uvědomit co je pro Vás přednější, vzdělání nebo zábava...je to jen čistě ve vaší režii, a já jsem se rozhodla, že i když jsem jenom obyčejná holka z vesnice, což si někdo představuje jako krojovanou selku s vidlemi v ruce, tak mám právo i nárok na budoucnost za všechnu píly a snahu. Takže bejby, pokud se necítíš jako někdo, kdo přepíše dějiny (možná až moc nadnesené, ale pozvedlo mi to moje nízké sebevědomí), tak klidně dál dávej přednost koníčku, na který dříve či později budeš stará (ještě, že knihy a čtení nestárne! Čtenáři celého světa spojte se, budu Vás reprodrozd!), tak prosím, ale neosočuj se na mě, že to nemám stejně.
Myslím si, že celá tahle kauza je problémem školství. Snaží se, abychom přemýšleli všichni stejně. Ovečkoidním lidem to absolutně vyhovuje, ale já si myslím, že je to nesmysl a zločin! A proto, se odchovancům tohodle stádního režimu nelíbí, když jste v něčem jiní, než oni. Oni se považují za normu, jen proto, že jich je víc. Takže závěrem, uvědomila jsem si, že i když na mě lidé plivou špínu, jen proto jaká jsem, a to dokonce i moji přátelé, tak to nic nezmění.
Jen proto, že nechodím a nespím s nějakým umělým panákem, který má luxusní BMW a mohl by mi kupovat drahé dárky a jezdili bychom na luxusní dovolenou, ještě to nutně neznamená, že "nežiju", abych to řekla úplně tak, jako dotyčná "kamarádka".
Zůstanu svá, budu dál poslouchat Beatles, dál se budu učit a budu blíž svým snům, dál mi bude stačit pozvání na čaj a jednou mě můj přítel Marty McFly vezme v DeLoreanu do roku 1960, kde mi koupí Coca Colu. Ámen.

Úterní fejeton #11 - Čas je pro mě bitch

16. února 2016 v 12:00 | Tereza |  Úterní fejetony
Jejda, pomineme fakt, jak dlouho jsem zase nic nenapsala, protože nemám adekvátní omluvu, ok?
Přemýšlím nad tím jak začít. Bude to opravdu složité, mluvit tady o svých kamarádech, ale jsem člověk trpící OCD. Abyste rozumněli, je to potřeba člověka dělat všechno, tak se má. Nikde to není napsáno, jak se má co dělat, ale on to tak dělá podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, nemá rád chaos a nepořádek, jeho pokoj je vždy jako ze škatulky, řadí věci podle abecedy (čísel, barvy, relativní molekulové hmotnosti,...), neumí dělat věci jen na půl (z toho by se asi zbláznil) a pokud mu to umožňuje situace (to v mé řeči znamená, že nemá vlak zpoždění) chodí vždy včas a nejlépe je vždy všude dřív.
Ten poslední bodík si trochu přiblížíme. Již třetím rokem jsem studentkou gymnázia. Očekáváte od nás správně a právně disciplínu, kterou bychom měli mít. Vyvedu Vás však rychle z omylu, mají ji jen někteří a ten zbytek mě přivádí k šílenství.
Snad se najde někdo kdo mě polituje a zároveň mi porozumí. Vlak od nás, z konce světa, odjíždí ráno v 7:03 a protože je to "spěšňák", zpoždění bývá vzácnou záležitostí objevující se často v zimě. Cesta z domu na nádraží trvá asi 15-20 minut, a to jdu tou kratší verzí přes pole. Počítejte se mnou, díky mému postižení OCD musím na nádraží být už v 6:55, kdyby náhodou, však víte, no 6:55 - 20 minut je 6:35, tedy čas, kdy mám opouštět domov. Naučila jsem se řádně snídat, abych neměla hlad hned, co dorazím do školy. Snídaně mi tím pádem s přípravou a s čajem trvá nějakých 20 minut. A retrospektívou se dostáváme na čas 6:05, ranní hygiena 10 minut - 5:55, oblékání a líčení 20 minut - 5:35 a konečně válení po probuzení 5 minut - 5:30, kdy zazvoní budík a já musím nekompromisně vylést ven a nebo lenošit dál, avšak musím tomu obětovat hodně, nestihnu se nalíčit, tak jak bych chtěla a snídani budu muset taky odfláknout, protože na nádraží nemohu přijít pozdě. I kdybych přišla jen o pět minut později, tak mi budou světla vlaku mávat ze zatáčky...
Dojíždějící mou povinnost chápou a soucítí se mnou. Pak jsou tu ale moji drazí spolužáci, kteří jsou místní a mohou si dovolit ten luxus, vstávat jako normální lidé v 7 hodin ráno. Ano, přesně v tu samou dobu, kdy já stojím na nádru a nastupuji do vlaku! Jenže většina z nich chodí pozdě a někteří z nich i o dvacet minut! Představa, že já příjdu o dvacet minut někam pozdě...pché, vyloučeno. To už by muselo být, to bývá ve výjimečných případech, kdy se ČD vyznamenají a řeknou si, když už pozdě Tery, tak ať to stojí za to!
A proto mě tolik rozčilují. Já si nemohu dovolit nepřijít včas, protože bych měla smůlu a na další vlak čekala v tom našem zapadákově hodinu. Vstávat mohou v lidskou a křesťasnkou hodinu, ne jako já, která vstává s kohoutem a ještě chodí pozdě. Hrozně se těším, až tito lidé budou chodit na vysokou, tedy pokud se jim poštěstí dojíždět (Metro zpoždění nemívá, bohudík), aby si uvědomili, že chodit pozdě se zatraceně nevyplácí. Ámen.
Ponaučením? Kdo je na tom blbě jako já? Gratuluji, osvolili jste si základní pravidla toho, jak to chodí s mrchou zvanou čas. A pokud máte to štěstí a můžete vyspávat, tak mě přestaňte provokovat a začněte chodit včas!

Pozn. Podobnost s realitou v mojí třídě je čistě náhodná, nedělejme z toho vědu a choďme včas (a přezutí :D )
Přivstání je občas okouzlující, věřte mi - Mrtvolka Tery, která má kruhy pod očima, 2016






Srdce plné prázdnoty

14. února 2016 v 12:14 | Tereza |  Words of....
Sbohem ty hajzle, víc si s tebou nebudu špinit ruce...

Jinak hezkýho Valentýna!

Srdce plné prázdnoty
Tereza N.


Jdu sama, procházím davem
Ty vedeš za ruku se s tou svou,
láska a cit můj leží ladem
nikdy, už nikdy nechci být tvou!
Ona nebo já, která z nás si tě zaslouží?
Je to ta, která veliký má nos a přísné oči
nebo ta, která Tě miluje a po doteku touží?
Vyhrála Tě, jsi její pejsek, co se kolem ní točí.


Snad jednou pochopíš, kdo měl Tě opravdu rád,
bude příliš pozdě svých chyb litovat,
nejsi a nebudeš přítel můj, ba ani kamarád,
zlověstně se Ti budu smát a z Ovidia citovat.
Pak si klidně volej a řvi do tmy moje jméno,
akorát posměšky sklidíš a budeš ve tmě sám,
Tvoje přání nebude nikdy vyslyšeno,
věřím, že bys v posteli dal přednost milostným hrám.



Až pak v hlíně budeš ležet,
step budu tančit na Tvém hrobě,
ona bude v černém a bude brečet,
s tou čubkou v tu chvíli budeme rovny sobě.
Jednou mi Tě ona vzala,
teď zaplatil jsi za to daň,
života svého pro ten Tvůj by se klidně vzdala,
smůla, smrt dostala co chtěla, je to krutá saň.




Úterní fejeton #10 - Souboj inteligence a libida

12. ledna 2016 v 15:06 | Tereza |  Úterní fejetony
Proboha, co jsem si já hloupá myslela? Aha, já vlastně nemyslela. To bude ten problém. Ne, určitě za to může on, všechno je to jeho vina. Já za to určitě nemůžu. Že ne? Vážně? Jsi si naprosto jistá? Možná trochu, a ani se mu nedivím, já bych se taky poslala do pr*ele být na jeho místě. Jistě, kam s ní? Ha, měla bych si přečíst ten fejeton od Nerudy. Vidíš Terezo, tohle by ta čubina určitě neřekla. Beztak ani neví, kdo to byl Neruda, alespoň v nečem jsem lepší než ona. A co, že vede jinak ve všem. Víš co? Že na sexy ultra mega chytrej mozek nikoho nesbalíš. - Moje mysl, 2016
A přesně o tom bych dnes chtěla mluvit. Dnešní doba nás tak trochu zabíjí. To je možná trochu silné slovo, utlačuje bude vypadat lépe. Abyste pochopili, nad čím se to chci rozčilovat, zkuste se vžít do mé situace. Bude to trošku těžší, ale jsem si jistá, že to zvládnete. S kamarádkou tuhle problematiku řešíme až nebezpečně často.
Začneme něčím smutnějším, slovo rande bylo v souvislosti s mojí osobou vysloveno naposledy před 2 roky, 4 měsíci a 8 dny (Jo, jsem na tom tak blbě, že jsem to právě teď počítala, smutný, já vím). Oups. A bylo to "rozchodové" rande, kdy jsem si stále naivně myslela, že spolu nakonec vydržíme. Tak zase nic! A od té doby mám asi špatnou ruku ve výběru potencionálních kandidátů, nebo tak něco. Nebudu se tady tvářit, jako kdybych se snad nějak usilovně snažila, to tedy ne. V srdci nosím slova mého dědečka, že se před chlapem nesmím nikdy ponižovat a plazit se za ním, protože mám rozhodně na víc. Kéž už by brzo na ta slova došlo!
Jistě, nejsem úplně mimo hru, ale mám pocit, že něco bylo vždy špatně. Co se týká vzhledu, řekněme to takhle, severské typy jsem měla vždy raději než jižanské, o tom diskutovat nebudeme. Roli to při výběru stejně nehraje. Když už se mi poštěstilo, že mě oslovil nějaký fešák, tak bylo prvních pět minut absolutně super. Představil se, na úvod přihodil nevinný vtípek a pak, když se měl rozhovor směřovat na téma škola/práce, tak to šlo celé do kytek. Nechci tady ze sebe dělat Einsteina, do toho mám vskutku daleko, ale úplně vygumovaná taky nejsem. A tak se chalan zeptal :,,A co budeš dělat v létě?" a pak toho hořce litoval. Má odpověď :,,Budu se učit základy biochemie a třeba si vyzkouším i metodu PCR, když mi to půjde." ho poněkud znepokojila. Ovšem měla jsem radost, nikdy neměl nikdo z nich odvahu se mě ptát na podrobnosti. Skvělé téma ke znechucení potencionálního partnera je také literatura nebo hudba, v tom opravdu perlím.
Můžeme to brát jako sociologickou studii, která jasně ukazuje jen jedním směrem. Muži vedle sebe nesnesou inteligentnější ženu, než jsou oni sami. To by pak znamenalo, že bych si měla partnera hledat ve třídě nebo na škole. Ne, díky. Tuhle blbost už jsem taky udělala. Další teoretické loviště je škola, která je stejně zaměřená jako ta Vaše. Skvělé bude, když bude poblíž. Hledejte na domacím hřišti a ne na opačném konci republiky (jen taková rada).
S kamarádkou, která je na tom podobně jako já, jsme dospěly k názoru, že abychom si našly odpovídajícího partnera, nebylo by na škodu porozhlédnout se po nějakém vysokoškolákovi. To vůbec nezní špatně, avšak obávám se, že by na nás neměl moc času, kvůli studiu. Na druhou stranu by alespoň věděl kdo to byl Pavlov, Brahms nebo Gogol. A nebo by měl tu slušnost a při své neznalosti by se na takové věci neptal.
Možná je to ve mně, jsem naprogramovaná k tomu, abych skončila sama a chovala dvacet koček. A nebo k tomu, abych si na všetečné otázky neznalců zvykla a vzala si prvního hlupáka, který se namane. Obdivuji všechny, kteří dokáží v takovem vztahu přežívat. Asi od lásky očekávám trochu víc, než vodění za ručičku. Měli bychom být schopni spolu mluvit i o něčem jiném než o poslední epizodě Simpsonových a nebo si vyprávět vtipy o politice, to mi jako konverzace moc nepřipadá.
Abychom utišily svá bolavá srdíčka přečetly jsme si statistiku, kde to stálo černé na bílém. Inteligentním lidem trvá déle se zamilovat, inteligentní lidé si hledají někoho na stejné intelingenční úrovni, muže děsí krásné a zároveň inteligenstní ženy - je to slabá náplast, ale lepší něco, než nic. Což tedy o mých nápadnících neplatí.
Velmi si vážím i "dohazovací" služby mé nejlepší kamarádky. Její přítel, který nedostatkem inteligence rozhodně netrpí se přátelí se skvělými lidmi, o tom nepochybuji. Ale pochybuji o tom, že bych s nimi našla společnou řeč, nicméně ona zastává názor, že moje argumenty "Je mi takhle" dobře jsou už otřepané, že to nemůžu myslet vážně a tak podobně. Jenže nově k nim přibyl nový argument "Radši sama, než s nesprávným člověkem, se kterým si nemám co říct!", jenže co já vím, třeba někde běhá mladý medik, který se zajímá o literaturu 19. století. Jen jsem ho ještě nenašla.


A jak to máte Vy? Dokázali byste žít ve vztahu s někým, kdo by se Vás po každé druhé větě ptal, o čem to mluvíte, nebo je Vám to jedno?


Úterní fejeton #9 - Angína

5. ledna 2016 v 22:13 | Tereza |  Úterní fejetony
Znáte to, pokojně si ležíte v posteli, přemýšlíte o věcech, které se pravděpodobně nikdy nestanou, myslíte na svou drahou polovičku a v tom najednou....ááááu! Hlava bez jediného pádného důvodu, tím se myslí například alkohol, začne bolet jako střep. Pro jistotu si změříte teplotu a přesto, že se cítíte jako na Antarktidě, Vaše teplota se podobá té sluneční. Nějakého bacila si ale nepřípouštíte, nejste přeci zbabělci. V tomto duchu se věnujete všem těm úžasným aktivitám jako je sport a nebo výpomoc dědovi naházet uhlí do sklepa. Prostě za žádnou cenu nepodlehnout a ukázat nemoci, kdo je tady pánem.
A pak se opravdu ukáže, kdo je tady pánem a Vy uleháte bezmocně na lůžko, bolestí v krku nemůžete polknout ani sousto, klouby Vás bolí, jako kdyby do nich někdo vrtal a máte pocit, že jediné co ještě musíte udělat je napsat závěť. Začíná úžasná hra na život a na smrt. A pokud jste labužníci jako já, nespokojíte se s viry nebo bakteriemi, protože ty má v krku každý. Představím Vám scénář, podle kterého asi přemýšlely moje lymfatické buňky někdy kolem desáté večer minulý pátek (doporučuji si to představovat na těch bublinkách z Byl jednou jeden život, infantilní, já vím)

•,,Hele bakterie!"
•,,No a co? Tamhle vzádu u příklopky je jich hned několik!"
•,,A co tedy navrhuješ?"
•,,Počkáme si, nějaká speciální dobrůtka jistě brzy příjde."
•,,Myslím, že něco vidím!"
•,,Proboha! Takovouhle dobrůtku jsem nečekal!"
•,,Řekni mi, že to není to co si myslím!"
•,,Je! Je to Streptococcus pyogenes! Zdrhej!"
,,Zachraň se kdo můžeš!"

Ve chvíli, kdy mi doktorka oznámila tu radostnou zprávu, že si mám dojít pro antibiotika, dospěla jsem k jednomu závěru, který jsem měla učinit už dávno. Nikdy, ale opravdu nikdy nedokazuj nemoci, kdo je tady pánem. A ještě jedna dobrá rada, vyhrát bitvu neznamená vyhrát válku, věřte mi, mluvím z vlastní zkušenosti, tenhle cizopasník už u mě jednou na návštěvě byl.
Když se z lékárny a od doktora vrátíte zpátky domů a zachumláte se do peřin, uvaříte si malinový čaj a spolknete tu velikou tabletu. Pokud jste tak šikovní jako já, tak Vás v krku škrábat nepřestane, ba naopak, s tou tableteu jsem měla pocit, jako bych spolkla ježka. Zapíjíte to čajem, po chvilce dostane tableta rozum a sklouzne se jícnem až do žaludku, nicméně cítíte tu nechutnou pachuť a z té se Vám udělá znovu zle. A tak raději usnete.
Po probuzení teprve začíná ta opravdová legrace. Účinná látka udělala své a Vy se cítíte docela dobře. Teplota klesla a jste opět plni života, skóre je nyní 1:0 pro Vás, ale streptokok (vir nebo bakterie) svůj boj ještě nezvdávají. Ve chvíli, kdy si rozhodnete vzít svou oblíbenou knížku a číst si Vás ten hajzlík donutí kýchnout tak, že to nestihnete ani zpozorovat a poprskáte si (v tom lepším případě) nebo dokonce "pohleníte" (v tom horším případě) knížku. Počkejte si chvíli, milujete celozrné pečivo a chcte posvačit. Hezký pokus, ale zrníčka housky budou působit jako rejžák a streptokok nařídí všem kamarádům škrábat Váš krk a Vy začnete kašlat a chrchlat jako tuberák. K majsterštikům těhle potvůrek patří trik se zubní pastou. Po náročném dni si jdete vyčistit zuby a mentol Vás krásně protáhne. Alespoň tak se cítíte do chvíle, než se ten parchant rozhodne nasát trochu mentolového éteru a poškorpit Vás podobně jako z houskou. Nyní však vykašláváte i pěnu od zubní pasty a vypadáte jako sopka.
Je to už smůtný úděl nás pacientů vypadat za každé situace neodolatelně velmi odolatelným způsobem. Ale víte Vy co? I když nesnášíte oranžovou, protože Vám nesluší a vypadáte v ní jako chodící mrkev, tak v tomhle nečase obléknete oranžové pyžámko se zebrou a budete za to rádi. Že snad vypadáte s šátkem kolem krku jako jeden nejmenovaný český politik? No a co má k sakru jako být? Nezapomínejte, že čím kontrastnější barva k tomu pyžamu tím líp. Na nohy jedině chundelaté ponožky a dobré je v rámci pacientské dresscodu nahodit slušivý župan. Siluetě moc nepřidá, ale zahřeje a je shovívavý k tělesným proporcím. A to by v tom byl čert, aby se streptokok takového strašidla nelekl a nedal Vám brzy pokoj.
Pevné zdraví Vám všem, u dalšího fejetonu už snad i já budu zdravá (a lépe oblečená)







Úterní fejeton #8 - Smím prosit?

29. prosince 2015 v 23:55 | Tereza |  Úterní fejetony
Vzpomínám si na jeden komentář od mojí slovenské polovičky Mirky, kde psala, že moje fejetony jsou božské Nevinný, moc si toho názoru vážím, i když jsem toho názoru, že k dokonalosti mají daleko. A protože se nám blíží nový rok a spousta lidí si dává předsevzetí, tak ani já nejsem výjimkou (jsem ovce) a přidávám se. Snad Vás to potěší, ale to slovo úterní už tam nebude jen na ozdobu, bude to prostě deadline pro nový článek. Alespoň mě to donutí psát!
A teď už k dnešnímu tématu, k tanci!
Snad každá z nás si vzpomene na ty trapné okamžiky v tanečním kurzu, když tancmistr pokynul "Zadejte se!" a dav chlapců se rozběhnul směrem k Vám. Škoda, že ten modrooký fešák to k Vám nikdy nestihnul dříve, než ten upocený dlouhán, který Vám neustále šlapal na špičky. No, dobře, možná to k Vám ani stihnout nechtěl, ale to je jedno, naděje přeci umírá poslední.
S nadějí umíraly i Vaše palce u nohou. Lak z nich byl ošoupaný během úvodního tanga, protože Váš protějšek si se svými končetinami zkrátka nevěděl rady. Do přestávky jste byli všichni tak zpocení a byli jste vděční za chvilku klidu, během které jste se vyvalili ven ze sálu a stěžovali si na nesmyslné tempo a absolutně neslyšitelný rytmus v písních, které kapela hrála.
Ti šťastnější měli rytmus a tanec v krvi, my ostatní jsme tvrdě dřeli na něčem, čemu se s trochou nadsázky a ironie dalo říkat tanec. Po závěrečném věnečku už pravděpodobně se svým parťákem tančit nikdy nebudete (pokud se nerozhodnete navštívit spolu ples) a to je právě ta zásadní chyba, kterou Vám tancmistr zapomněl při tom všem poučování o etiketě a bontonu sdělit. V tanečních se na závěrečný věneček zadáte a s tímhle partnerem všechny chyby vychytáte, sdělíte si navzájem své slabosti.
,,Víš, já se necítím na tu otočku nalevo."
,,V pohodě, mě zase nejde ta přeměna v jivu."
,,Tak to vynecháme, to je přeci naše věc, jak to budeme tančit."
,,Dobře, souhlasím."

A problém je vyřešen. Tedy jen dočasně. Znovu vyvstané ve chvíli, kdy se rozhodnete jít na ples a zatančit si s někým jiným, kdo v tanci válí. Měla jsem tu čest si zatančit s někým, kdo opravdu tanci rozumí a tančit umí a musím říct, že tak trapně mi nebylo. Házel se mnou ze strany na stranu (jako zázrakem jsem ze svých osmicentimentrových podpatků neslítla na zem), a proto kdykoliv, kdy byla příležitost jsem se křečovitě držela jeho saka. Nebylo to nic platné, při další otočce jsem se zase zmítala parketem, motala se mi hlava a byla jsem ráda, že cítím jeho ruku jak mě táhne zpátky.
Abych ale nevypadala jako úplný pitomec, jsem přeci jen holka z dědiny a kdyby si někdo z Vás vzpomněl uprostřed noci, nebyl by problém odtančit Českou besedu. Tančit umím, nejdou mi takové ty tance jako samba a rumba. Čímž zase nechci vypadat jako nějaký profík, ale stejně jako tančit s profíkem se mi poštěstilo zatančit si s úplným pometlem. Pamatuju na slova našeho mistra ,,Kdyby chlapi měla pocit, že Vás může vést, šlápněte ji na nohu. To si nesmí dovolit. Zvykněte si, ženská povede vždy a všude, celý Váš život, ale na parketu, na tomhle jediném místě si to nesmí nikdy dovolit!", při tanci s tím ubožákem mi ale nic jiného nezbývalo, a ačkoliv pochybuji o tom, že slovům mistra věnoval jakoukoliv pozornost, nohy mi ve snaze o tanec pošlapal pěkně.
Možná jste nabyli dojmu, že je pro mě tanec utrpení, které mi způsobil taneční kurz. Ale opak je pravdou. Od chvíle, kdy jsem se dozvěděla, že ve Stardance bude vystupovat a soutěžit můj oblíbenec Pavel Kříž, nemohla jsem se od touhy tančit odtrhnout (a co teprve od touhy zatančit si s Křížem). Každou sobotu jsem usedala před obrazovkou a očekávala úžasnou choreografii, kterou s Alicí Stodůlkovou vymyslí a předvedou.
A od dob Pavla Kříže ve Stardance se stalo naší tradicí sledovat ji každoročně. Většinou mám na vítěze nějaký senzor. Říkala jsem od začátku, že to vyhrají, stejně jako letos Maruška.
Stardance mi v mnohem změnila pohled na tanec, asi jsem očekávala, že mě v tanečních naučí stejně dechberoucí choreografie, že budu královnou tanečního parketu (která neumí waltz a hrozně se za to stydí) a upřímně vidina Marka Ebena a Terezy Kostkové v naší sokolovně je mi milejší než starý tancmistr se svou manželkou, která nemá soudnost a pod bílou sukni si vezme červené kalhotky (...)
Nezbývá mi než závěrem dodat, že jako vesnická holka si budu k tanci broukat spíš "Ten plzeňský regiment, himlhergotsakrament..." než typický vídeňský valčík, snad možná jednou by mohl hodnotit mou polku Zdeněk Chlopčík.
Smím prosit (o vyjádření Vašeho vztahu k tanci a vzpomínkám na taneční kurz v komentářích)?







Kam dál